Aesčiny kouzelné stránky
Aesčiny kouzelné stránky
|
Mám ráda zvířata a nedokážu si představit, že bych někdy žádné zvíře neměla. Aspoň toho pavouka na zdi potřebuju vidět! Měla jsem pejska Karinka, několik kočiček, a dokonce pár oblíbených slepic. A taky velkou platonickou lásku – vraného poníka Geka. Protože jsou pro mě zvířata důležitou součástí života, věnuji jim tuto stránku. Postupně se budete moci seznámit s nejdůležitějšími zvířecími členy rodiny. Pejsek Kari (Curry) Kari byl vánoční dárek. Pod vánočním stromečkem sedělo štěňátko, vypadalo jako plyšové, protože se vůbec nepohnulo. Na krku mělo mašličku. A tak jsem získala svého psího kamaráda. Byl to kříženec, rasy neurčité, ale pravděpodobně měl v sobě nějakou tu teriérskou krev. A jako správný kříženec byl nevycválaná potvůrka. Povelům rozuměl jen tehdy, drželi-li jsme v ruce nějakou dobrou odměnu. To pak byl ten nejchytřejší pes na světě. Ale jinak neměl potřebu se nějakým posloucháním obtěžovat. Jako malé štěňátko se mnou všude cestoval a u příbuzných zanechával loužičky na kobercích. Byl to můj miláček, ale časem u mě zvítězila láska ke kočkám. Kari měl boudu a zahradu. Moc rád rozhrabával záhonky, ovšem když jsme se na něj dívali, chodil způsobně po chodníčcích a tvářil se, že on nic, ten záhonek se zničil úplně sám. Nesnášel bráchovy barevné pletené dupačky, a tak jednou skákal tak dlouho, dokud se mu je nepodařilo strhnout z prádelní šňůry. Jejich kousky pak byly opravdu všude. Ještě jako mlaďocha jsme jej vzali na chatu na Kopaniny. Tam ho popadl lovecký pud a nalovil několik potkanů, které nám pak nosil. Lovecká vášeň ho neopustila ani brzy ráno, kdy nám přes terasu přecházela divoká prasata a Kari se snažil vyrazit dveře, aby ty drzé cizáky mohl běžet prohnat. Kari měl rád kocoura Ťuplu, vzájemně si vypomáhali v jistých záležitostech, ehm… Kari nám kdysi v zimě spadl do ledového potoka a nedokázal se po příkrém svahu vyškrábat nahoru. Naštěstí na vrátnici nedalekého podniku seděl hodný pán, který pro psa s velkým osobním nasazením a za pomoci lana slezl a z potoka jej vytáhl. Kari byl zabalen do deky a na sáňkách odvezen domů k usušení. Naštěstí tahle příhoda ho nijak nepoznamenala. On Kari vlastně nikdy nestonal, až ke konci života. To ho začalo bolívat břicho, ke konci už začal být popletený. Kvůli špatnému zdravotnímu stavu našel azyl ve vyhřívané koupelně. Ráno dal holícímu se tatínkovi najevo, že se chce jít vyčůrat. Schodky na dvůr by nevyšel, a tak byl vypuštěn na ulici. Tam se rozhlédl – a vrátil se domů. Za chvíli však chtěl zase ven. A tak tatínek s pěnou na bradě chodil sem a tam. A jak to dopadlo? Kari se vyčůral hned za dveřmi – ale doma. Jak stárl, byl na tom hůř a hůř, ale zvěrolékaři nevěděli, co má za nemoc. Přisuzovali to jednoduše stáří. Ke konci života náhle ochrnul na zadní část těla, táhl za sebou zadní nožičky. Musel mít velké bolesti, protože si prokousal tlapku. A začal být agresivní, vyjížděl po všem, co se k němu přiblížilo, včetně mé ruky. Nezbyl mi nic jiného, než zavolat zvěrolékaře. Držela jsem Kariho, dokud neumřel, smrt měl rychlou a byla pro něj vysvobozením. Dožil se krásných 16 let! Kočky Většinou jsme vždy měli nějakou kočičku. Co si pamatuju, byly to většinou mourovaté kočičky, divoké a plaché, takové myšilovky. Pohladit se přišly jen tehdy, když čekaly koťata. Dodržovali jsme tradici a všechny kočičky se jmenovali Lucie. Kolik takových plachých potvůrek prošlo naší domácností? Tři? Čtyři? Více? To už si opravdu nepamatuju. Jen vím, že dvě z nich zemřely poté, co potratily koťata. Bohužel pak zalezly do skrytého koutu, takže pak byly nalezeny mrtvé. Našlo se několik koček, které do našich životů vstoupily tak, že už v něm nechaly svou vlastní stopu. O takových kočičkách tu budu dále psát. Prcek První kočka naší domácnosti, na kterou si pamatuju, byl mourovatý kocourek. Tedy spíše kocour. Nejprve byl hodně droboučký, nejmenší ze všech koťat, proto dostal jméno Prcek. Avšak za pár let z něj byl opravdu velmi mohutný kocouřisko, mourek. Jak prohlásil jeden opilý návštěvník naší domácnosti „to není kocour, to je tygr“! Prcek byl klidný vyrovnaný tvor, který mě miloval a byl shovívavý k mým dětským nápadům. Nechal se ukládat do dětského kočárku a vozit po bytě, balit do různých hadříků a vůbec – všechno to snášel s naprostou odevzdaností. Už tehdy jsme museli mít nějakou polodivokou Lucii, protože si pamatuju, jak se krásně staral o koťata, zatímco ona byla pryč. Bohužel když do domu přišlo štěňátko Kari, začal žárlit a více se toulat. Vracel se po delší a delší době, až se jednou nevrátil vůbec. Jestli zdivočel, našel si nový domov nebo zahynul, nevím. Ale ještě dlouho jsem na něj vzpomínala a vyhlížela ho. Pedro Jednou v noci se maminka vracela z noční směny, když vtom uslyšela žalostné mňaukání. Šla po hlase a na silnici našla zajeté kočičku i s koťátkem. Od nich to mňaukání pocházet nemohlo… Přesto se ozývalo. Nakonec objevila vystrašeného prcka schovaného u silnice. Naštěstí unikl osudu své mámy a sourozence. Vzala kocourka domů. Pro svůj zvláštní vzhled a divokost dostal jméno Pedro. Možná to bylo kotě divoké kočky, či nějaké takové, kdo ví. Uměl se mazlit, ale vypadal jinak, než běžné domácí kočky, a byl i takový divoký. Brzy ho začaly lákat dálky a toulal se. Jednou se nevrátil domů. Párkrát jsem ho viděla v komunitě divokých koček v Podzámecké zahradě, dokonce za mnou dvakrát přišel, když jsem jej zavolala, ale už byl zdivočelý a nedal se chytit. Pak už se držel dál od lidí a nakonec jsem ho přestala vídat úplně. A další kočičky ještě čekají, až o nich napíšu: Lucka, Líza, Špunt Máša Ťupla Kevin Isis (Jereminda) Jezinka Denis (Deníček) |
